Miroslav Jílek PANENKA Z CEST Třetí autorova próza přináší tři novely, v nichž zralý autor komentuje současné dění. První novela Ostrov, zasazená do jindřichohradeckého prostředí, je tragicky naplněným milostným vzplanutím; druhá novela Pivo a rum je zrcadlem negativ, která přináší dnešní doba, třetí, Panenka z cest je snovou baladou o velikosti lásky. Ukázka z novely Ostrov: I. Nebyl žádný důvod to prodlužovat. Tomáš Táborský měl za dva měsíce oslavit osmapadesáté narozeniny, ale už dávno ztratil chuť do života. Současný svět se mu nelíbil. Byl unavený a lhostejný ke všemu, co se dělo kolem něho. Žil jen ze vzpomínek, které ho vracely do dávných dob jeho mládí. Co přijde, ho nezajímalo. Díval se na tři hromádky bílých pilulek, které před ním ležely na psacím stole, a do sklenky s kousky ledu pomalu naléval zlatorezavou whisky. Venku za oknem bylo slunečné, i když ještě chladné předjarní počasí. Často ho napadlo, jestli je lepší spáchat sebevraždu v den, kdy je ošklivo, prší a šedivé mraky zahalují svět i lidské duše, nebo když je venku hezky. Napil se a snědl jeden z obložených chlebíčků, které si dopoledne koupil, aby měl čím zajídat prášky. Někde četl, že to zabrání jejich vyzvracení. A není to vlastně jedno, řekl si, hezky nebo ošklivo, mě už to zajímat nemusí. Nabral do ruky první hromádku pilulek. Pak dlaň otočil a otevřel. Díval se, jak bílá kolečka žbluňkají do sklenky, a několikrát s nimi opatrně zamíchal. Až teď si vzpomněl na film. Jak jen mohl zapomenout! Vrátil sklenku zpátky na stůl a rychlým krokem přešel ke staré komodě, kde měl svoji videotéku. Film, který chtěl při tom sledovat, měl už dávno vybraný. Kazeta stála stranou od ostatních a Tomáš znal její obsah nazpamět. Už by ani nespočítal, kolikrát prožíval ten romantický příběh o šťěstí dvou lidí. Opojná droga, které se rád a často oddával, při níž snil o svém štěstí a prožíval lásku, kterou sám nikdy nepoznal. Zvonek u domovních dveří zazvonil ve chvíli, kdy založil kazetu do videa a vracel se k psacímu stolu. To snad není pravda, pomyslel si, přece mi ten zatracený osud nezkazí i tohle! Tomáš Táborský se rozhodl, že neotevře. Posadil se na židli a čekal, až nečekaný návštěvník odejde. Zvonek se ozval znovu a potom ještě několikrát. Nakonec uslyšel bouchání na dveře a vzápětí i hlas paní Fiedlerové, sousedky na patře. „Pane Táborský, ste tam? Nestalo se vám něco?“ Následovalo nové zabušení na dveře a znovu se rozezněl i zvonek. „Tak haló, pane Táborský, nepotřebujete snad pomoc?“ Proboha, jak může vědět, že jsem doma, uvažoval. Jak si tím může být tak jistá. Vždyť jsem s ní naposledy mluvil včera, a to mi ještě chtěla... Teprve teď si uvědomil, že když ji potkal včera večer u výtahu, chtěla mu předat nějaký dopis. Jenže ho dlouho nemohla najít, tak to nechali na ráno. „Už jdu, paní Fiedlerová, okamžik. Jsem ve vaně,“ zakřičel hodně nahlas a rychle si oblékl župan, který visel na věšáku. Klíč ve dveřích dvakrát cvaknul a Tomáš stál před paní Fiedlerovou, která držela v ruce bílou obálku. „Dobrý den, paní Fiedlerová. Promiňte, že jste čekala, koupal jsem se.“ „Dobrej, pane Táborský, hlavně že se vám nic nestalo. Už jsem začínala mít vážně strach. Tady je ten dopis. Měla jsem ho na skříňce, hned vedle telefonu, ale omylem jsem na něj položila staré noviny. To víte, stáří, člověk snadno zapomíná. Tak se nezlobte.“ „Nic se nestalo, paní Fiedlerová, hlavně že jste ho našla. Děkuji.“ „Je z Králova Hradce, že jo? Poznala jsem to podle razítka na známce.“ „Ano, je.“ „Snad to nebude něco vážného,“ řekla a bylo znát, že by nerada odešla, aniž by se dozvěděla obsah dopisu. „Doufejme, že ne, paní Fiedlerová.“ „Takovýhle dopisy, pane Táborský, který pošťáci nehoděj do schránky, když nejste doma, ale raději je nechaj u sousedů, tak ty bejvaj většinou moc důležitý. To mi můžete veřit.“ Nic horšího, než mě potkalo, to být nemůže, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Já myslím, že ne, paní Fiedlerová. Třeba je to jen nějaká upomínka nebo upozornění. Může to být cokoliv. Tak vám ještě jednou moc pěkně děkuji a na shledanou.“ Zavřel dveře dříve, než paní Fiedlerová stačila něco poznamenat. Chtěl vrátil župan na věšák, když spatřil sám sebe v zrcadle, co viselo vedle koupelny. Zpod županu vykukovaly modré tepláky a nahoře šedivá mikina. Jedno ani druhé rozhodně nepřipomínalo někoho, kdo před chvílí vylezl z vany. No a co, řekl si, měla přijít později, až bude po všem. Ano, až bude po všem, opakoval si v duchu ještě několikrát, jenže jak tam stál a díval se do zrcadla, měl nepříjemný pocit, že se něco změnilo. „Sakra,“ vykřikl, „ale já teď nemůžu. Už na to nejsem připravený.“ Zašklebil se. Muž v zrcadle udělal totéž. Sevřel ruku v pěst a vztyčil prostředníček. Muž v zrcadle mu to vrátil. „Běž do háje,“ houknul nevrle na chlápka, který mu byl neuvěřitelně podobný. Sundal si župan a pověsil ho na věšák. Pak se vrátil do pokoje, otevřel okno a vyvětral. Videokazetu s připraveným filmem dal zpátky do kazety a tu vrátil do komody. Pustil si rádio a sáhl po noži na dopisy, aby otevřel dopisní obálku od paní Fiedlerové. List s úřední hlavičkou mu sděloval:... |
